VYHLEDAT

V době nejrůznějších diet, tréninkových režimů a doporučení, které si kladou za cíl zvýšit výkon a zlepšit dosažené výsledky, vzrůstá zájem o snížení i omezení poškození organismu a vyšší pozornost se věnuje prevenci. V této souvislosti sehrává významnou roli nenápadný prvek lidského organismu:

hořčík - magnesium, v počeštělé formě magnézium. Čím je tak zvláštní a proč se o něm zmiňujeme v souvislosti se sportem? Na danou otázku se lépe odpovídá postupně.

Celkově organismus o hmotnosti 70 kilogramů obsahuje okolo 30 g, přičemž 40 - 50 % se nachází intracelulárně, 50 - 60 % je vestavěno do kostní tkáně. Necelé 1 % je extracelulární hořčík, jehož sérové koncentrace se laboratorně sledují nejčastěji. Hořčík aktivuje řadu enzymů, čímž nejenom ovlivňuje - ale cíleně reguluje jednotlivé biochemické děje metabolismu bílkovin, tuků, cukrů i ribonukleové a desoxyribonukleové kyseliny, které jsou i nositeli genetických informací. Hořčík ovlivňuje jednu z nejdůležitějších biochemických reakcí - tzv. citrátový cyklus, jehož produkty jsou výchozími substráty pro další energeticky významné reakce (dýchací řetězec a aerobní fosforylace) na úrovni buněčné organely - mitochondrie.

Výsledkem zmiňovaných dějů je zisk energie, která se jednak přemění na teplo, jednak se konzervuje v makroergních vazbách. Nejznámějším příkladem makroergní vazby jsou fosfátové sloučeniny, z nichž jmenujme alespoň adenosintrifosfát (ATP). Tato látka vytváří s hořčíkem komplexní sloučeninu, tedy bez hořčíku se nevyskytuje. O rychlosti obratu těchto látek v těle si lépe uděláme představu z následujícího údaje:

množství denně vytvořeného ATP se rovná hmotnosti daného organismu. A toto množství ATP se také denně "spotřebuje", mimo jiné i na udržení iontových poměrů uvnitř a vně buňky. Hořčík se současně podílí na tvorbě tzv. cytoskeletu buňky - jakéhosi trámoví, které je důležité nejenom pro tvar buňky, ale současně představuje "informační dálnici" buňky.

Směnitelnost hořčíku mezi buňkou a mezibuněčným prostorem záleží na druhu buňky, na její aktivitě, koncentraci dalších iontů. V případě buněk tkání metabolicky velmi aktivních - srdce, jaterní tkáň, ale i kosterní svaly se jedná o buňky s rychlou směnitelností hořčíku, kostní tkáň, červené krvinky naopak patří mezi tkáně, které koncentraci hořčíku mění pomaleji. Navíc koncentrace v srdci, játrech, svalech nitrobuněčně dosahuje fyziologicky hodnot vyšších - okolo 9 mmol/l, v erytrocytech 2,2 - 2,8 mmol/l, v séru pouze 0,7 - 1 mmol/l.

Jak tedy poznáme, že se nám či sportovci hořčíku nedostává? Prostá analýza vzorku séra nám nemusí dát správnou odpověď, hovoří se také o kolísání koncentrace hořčíku v séru v průběhu dne i v průběhu roku. Nález fyziologických hodnot hořčíku v séru může být naopak údajem zavádějícím a nepravdivým tehdy, když za určitých situací vystupuje hořčík naopak z buněk do séra. Významná dehydratace organismu může být také jednou z příčin fyziologicky "normálních", či dokonce zvýšených koncentrací hořčíku v séru. Deficit hořčíku v buňce se projeví zpočátku nespecificky. Nejednoznačná symptomatologie se rozděluje podle převažujících účinků do čtyř skupin, i když projevy hypomagnezémie mohou být přítomny současně v různé intenzitě i kombinacích.

1. Cerebrální forma se vyznačuje vedle tlakových bolestí hlavy, slabostí i migrenózními projevy. Může být přítomna zhoršená koncentrace, obluzení, nervozita, vnitřní tenze, strach, deprese, bolesti hlavy (především cévního původu), dechová tíseň v důsledku bronchospasmů, hyperreflexie, bývá pozitivní elektromyogram i hyperventilační test.
2. Vaskulární a stenokardická forma se projevuje bolestmi za hrudní kostí (dif. dg. infarkt myokardu, angina pectoris), tachykardiemi i poruchami srdečního rytmu.
3. Muskulární, tetanická forma se projevuje především bolestmi temene hlavy, může být přítomná ztuhlost i křeče šíjových svalů, ramene, obličejových mimických svalů, žvýkacích svalů, vyskytují se parestezie. Na horní končetině může být přítomno svědění, parestezie až tetanie, u dolních končetin vídáme zejména křeče stehenního a lýtkového svalstva i svalstva prstů. Ani dolním končetinám se nevyhýbá mravenčení - parestezie.
4. Viscerální forma se vyznačuje převážně zvýšeným tonem svěračů zaživacího traktu, bývá přítomen laryngospasmus, kardiospasmus, pylorospasmus, spasmus Oddiho svěrače (společný vývod slinivky břišní a žlučovodu do dvanáctníku). Mohou být přítomny průjmy, zvracení, žaludeční křeče (dif. dg. peptická léze gastroduodena). Skupina sportujících je výrazněji ohrožena deficitem hořčíku ve srovnání s průměrnou populací. Zvýšená fyzická zátěž a stres zvyšují potřebu hořčíku, navíc jsou přítomné ztráty potem, v řadě sportovních odvětví potencuje hypomagnezémii zvýšený příjem bílkovin. Připočteme-li všeobecné příčiny, jako je úbytek hořčíku v půdě (v důsledku zemědělské technologie i následkem kyselých dešťů) a tím i v přijímaných zemědělských produktech na jedné straně a vyšší příjem konzervované stravy i potravin skladovaných hlubokým zmražením na straně druhé, musíme konstatovat, že deficit hořčíku v populaci se zvyšuje.

K výše zmíněným faktorům přispívá i zvyšující se spotřeba alkoholu a tuků. Náhrada hořčíku ve formě solí by měla proto respektovat několik pravidel. Perorální příjem je v zásadě v doporučených dávkách bezrizikový - pokud není přítomná:

1. změna ledvinných funkcí,
2. nejedná se o převodní poruchy srdeční, bradykardii,
3. výrazná dehydratace organismu,
4. současné podání barbiturátů, hypnotik,
5. současné i. v. podání kalcia,
6. svalová relaxancia kurarového typu zvyšují fyziologické účinky hořčíku.

Doporučené dávky hořčíku pro dospělého se pohybují v rozmezí 300 - 400 mg/den. Tento rozdíl -25 % se může ukázat v průběhu tréninkového či závodního období velmi výrazný. V období zátěže se dávky doporučují zvýšit až na 1000 mg/den. Také u lidí starších se doporučené dávky hořčíku zvyšují na hodnoty 375 - 500 mg/den.

Z tohoto pohledu plyne spíše otázka, v jaké formě je optimální hořčík přijímat. Přirozeným zdrojem hořčíku je především rostlinná strava - luštěniny, rýže, ovesné vločky, ořechy, mandle, slunečnicová semínka, ale i čokoláda a některé produkty moře (škeble, krabi). Výše doporučené ale platí s omezením, protože většinou neznáme složení zemědělské půdy ani složení mořské vody s příslušnou hodnotou hořčíku. Z těchto důvodů má tabulková hodnota pouze orientační význam, skutečné hodnoty mohou být značně odlišné od uváděných dat.

Optimální z hlediska iontového složení se jeví hypotonické minerální vody, obsahující nejenom hořčík ve snadno vstřebatelné - disociované formě. Hypertonické minerálky retinují vodu ve střevě a mohou vyvolat následné průjmy. Individuální vnímavost k příjmu hořečnatých solí ve formě laktátu, citrátu, orátu, asparátu je různá, v průměru se uvádí, že z podaného množství se vstřebává nejméně 20 % hořčíku, ostatní se vyloučí stolicí.

Pokud se rozhodneme substituovat hořčík z důvodů možné hypomagnezémie, jeví se výhodnější pravidelné podávání doporučených denních dávek po delší dobu. Klinický obraz i postupný ústup popisovaných obtíží (za 2 - 4 týdny) je nejlepším potvrzením dříve přítomné hypomagnezémie, a to i v případech dříve zjištěných fyziologicky "normálních" koncentrací hořčíku v séru. Z uvedeného výčtu vyplývá, že nedostatek tohoto nenápadného iontu v organismu se může projevit velmi nápadně, a to nejenom v ovlivnění vrcholového či rekreačního sportovního výkonu, ale deficit hořčíku ovlivňuje zdraví každého z nás.

Literatura:

Benta J., Sadílek L.: Hořčík v přírodních minerálních vodách, Rehabilitace a fyzikální lékařství 2, 1999, s. 53 - 62.

Elmadfa I., Leitzmann C.: Ernährung des Menschen, Verlag Eugen Ulmer, Stuttgart 1990, s. 489.

Heepe F: Diätetische Indikationen, Springer Verlag Heidelberg, 1990, s. 506.

Holtmeier H. J.: Magnesium und Calcium, Wissenschaftliche Verlagsgeselschaft GmbH Stuttgart 1995, s. 246.

Schroll A.: Kalium, Magnesium, Zenon Verlag GmbH, München 1992, s. 63.

Shils M. E., Olson J. A., Shike M., Ross A. C.: Modern nutrition in health and disease, Williams Wilkins, Baltimore 1999, s. 1951.

Wilhelm Z., Wilhelmová I., Hegyi P.: Serum magnesium concentration in gastrointestinal tract (GIT) diseases. Nutrition vol. 12, 11/12, 1996, s. 843.

Wilhelm Z., Hegyi P., Šprta F., Pechová A.: What are the possible implications of a low concentration of Mg2+ in the erythrocytes of patients with gastroduodenal peptic disease? Physiological Resaerch Suppl 1, vol. 48, 1999, s. 138.